Úvodní stránka > Historie Jednoty bratrské

Historie Jednoty bratrské

JEDNOTA BRATRSKÁ A JEJÍ HISTORICKÉ PAMÁTKY V IVANČICÍCH

Jednota bratrská

Po husitských válkách vznikala v Čechách a na Moravě vedle utrakvistické církve reformní společenství inspirovaná Janem Husem, Janem Rokycanou, Petrem Chelčickým a valdenskými. Počátek pozdější Jednoty bratrské je spojen s působením bratra Řehoře (+1471), správce v pražském husitském klášteře Na Slovanech. V roce 1457 odešel se svými stoupenci na kunvaldské panství Jiřího z Poděbrad, kde byl založen první sbor Jednoty.

Ideálem Jednoty byl prostý život podle evangelia. Zpočátku se její členové cítili být součástí utrakvistické církve, ale kvůli svým specifickým zásadám nebyli zahrnuti do Basilejských, resp. Jihlavských kompaktát, tzn. smlouvy ukončující spor mezi katolickou církvi a husity v Čechách a na Moravě. Pronásledování v 60. letech 15. století nezastavilo početní růst Jednoty. Roku 1464 přijala sborový řád a roku 1467 zřídila vlastní kněžství, což vedlo k oddělení od utrakvistů. Situace se zlepšila až po nástupu Jagellonců (1471).

Koncem 15. století Jednota zmírnila svůj počáteční radikální odpor vůči vnějšímu „světu“ a začala souhlasit s přijímáním šlechticů do svých řad. Klíčovou postavou byl Lukáš Pražský (1460–1528), který zdůrazňoval Boží milost více než přísné dodržování pravidel. Část Jednoty („Velká strana“) se díky tomu konsolidovala, přečkala perzekuce a navázala kontakty s významnými evropskými humanisty a reformátory: Erasmem Rotterdamským (1469–1536), Martinem Lutherem (1483–1546), Martinem Bucerem (1491–1551) a Janem Kalvínem (1509–1564).

Po smrti Lukáše Pražského se Jednota více orientovala na luterství. Významnou osobností byl Jan Augusta (1500–1572), biskup od roku 1537. Bratrská konfese (1535) přinesla Jednotě uznání mezi evropskými reformačními církvemi. Po porážce evangelických stavů ve šmalkaldské válce (1547) následovalo tvrdé pronásledování a přesun centra Jednoty na Moravu.

Klidnější období nastalo po augsburském míru (1555). V čele Jednoty stál Jan Blahoslav (1523–1571), biskup a humanista, autor překladu Nového zákona (1564). Vrcholem teologického a kulturního úsilí se stalo vydání českého překladu Bible z původních jazyků, tj. „Bible kralická“ (1579–1613).

Roku 1609 tzv. Majestát Rudolfa II. (1552–1612) zaručil náboženskou svobodu nekatolickým konfesím, ale po Bílé hoře (1620) bylo toto privilegium zrušeno. Následovala emigrace, poprava prominentních účastníků povstání a odchod Jana Amose Komenského (1592–1670) do Lešna, centra polské Jednoty. Ta se postupně sloučila s reformovanou církví, avšak bratrští biskupové byli nadále svěceni. Jedním z nich byl Daniel Arnošt Jablonský (1660–1741), vnuk Komenského, teolog a kazatel reformované církve.

Obnova Jednoty bratrské začala roku 1722 založením osady Herrnhut na panství hraběte Mikuláše Ludvíka z Zinzendorfu (1700–1760), stoupence pietismu. Přijetí ústavy a společná eucharistie v roce 1727 jsou považovány za počátek obnovené Jednoty. Roku 1735 byl vysvěcen první biskup David Nitschmann (1695/6–1772), o dva roky později i Zinzendorf. Od roku 1732 Jednota zahájila rozsáhlou misijní činnost, která se rychle rozšířila po světě. Od roku 1742 se Unitas fratrum zformovala jako samostatná denominace, která byla v době Zinzendorfovy smrti (1760) již stabilní. Dnes působí po celém světě. V Tanzanii má např. téměř půl milionu členů.

Rovněž skrze působení zahraničních misionářů v 19. století se Jednota bratrské vrátila do Čech – první sbory vznikly v Potštejně (1870) a Dubé (1872). Roku 1880 byla uznána jako Evangelická církev bratrská, od roku 1921 opět pod názvem Jednota bratrská. Po roce 1945 vznikly nové sbory, roku 1957 samostatná československá provincie. Za komunismu život církve slábl, výjimkou byl liberecký sbor, centrum evangelikální obnovy. Po roce 1989 nastal výrazný růst – nové sbory, misijní, vzdělávací i sociální projekty. Evangelikální orientace přinesla v 90. letech rozkol, část sborů přešla do Českobratrské církve evangelické. Dnes je Jednota živou evangelikální církví s důrazem na misii, vzdělávání a pomoc rodinám.

Jednota bratrská v Ivančicích

Počátky sboru

Kořeny Jednoty bratrské v Ivančicích sahají pravděpodobně až do konce 15. století. Podle historika Ferdinanda Hrejsy mohl první sbor vzniknout už roku 1498, i když přímé pramenné doklady chybí. Tato možnost je však reálná – tehdy spravoval ivančické panství Vilém z Pernštejna (1435–1521), poručník nezletilého Jindřicha z Lipé (†1515). Právě na majetcích Pernštejnů nacházela Jednota příznivé podmínky. Později se manželkou Jindřicha stala Bohunka z Pernštejna, která byla sama členkou Jednoty.

První písemná zmínka o ivančických bratrech pochází z roku 1505. Jejich působení umožnil tolerantní postoj vrchnosti – pánů z Lipé, významného šlechtického rodu s kořeny ve 13. století. Město Ivančice byly tehdy součástí jejich panství, původně jako zástava, ale od roku 1486 přešlo do plného vlastnictví rodu a zůstalo jím až do roku 1622. Sídlem pánů z Lipé byl zámek v Moravském Krumlově.

Zpočátku se bratří scházeli po domech, ale 25. července 1536 koupila Jednota za hradbami „dům v zahradách“ od místního hrnčíře Jíry za vysokou částku 250 vídeňských kop. Tento dům se stal centrem života sboru a položil základ bratrského areálu. Sloužil jako sídlo správce, místo řemeslné výroby a patrně i výuky. Dnes jej najdeme v ulici Ve Sboru, č. p. 10, v přestavěné podobě z roku 1910, vpravo od bílé věže. V jeho blízkosti byla záhy postavena modlitebna.

Roku 1539 Jan z Lipé – syn Jindřicha a Bohunky – potvrdil vlastnictví domu a udělil bratřím rozsáhlé privilegium: osvobodil dům od všech povinností vůči městu, dovolil provozovat řemesla nezávisle na ceších, vařit pivo a konat bohoslužby. Tyto svobody se vztahovaly na celý sbor, takže pokud by bratří získali další dům, privilegia by platila i pro něho.

V polovině čtyřicátých let 16. století se majetek sboru rozšířil o další dům na předměstí, darovaný Jírou Tkadlcem. Ten měl sloužit charitativní činnosti – péči o chudé. K domu patřila zahrada, kterou koupila Bohunka z Pernštejna a roku 1546 ji darovala sboru. Listina z tohoto roku jasně vyjadřuje její záměr: zahrada měla být užívána „nyní i na časy budoucí“ pro potřeby správců sboru a sloužit k jeho činnosti.

První správce sboru a synod roku 1544

Prvním známým správcem ivančického sboru byl Matouš Černý, původem z Prostějova. Už roku 1529 se stal členem Úzké rady – nejužšího vedení Jednoty bratrské. Jan Blahoslav jej popisuje jako „pobožného, příkladného (…) mnohým pánům a lidem rytířským po Moravě známého a velmi milého“. Pod jeho vedením sbor upevnil své postavení, rozšířil zázemí o prostor pro charitativní péči a postupně i školu pro děti. Matouš Černý zemřel roku 1549 a byl pochován u ivančického farního kostela.

Rok 1544 přinesl Ivančicím mimořádnou událost – celocírkevní synod Jednoty bratrské. Do města přijeli biskupové, kněží i moravští šlechtici, mezi nimi Jan ze Žerotína, Pertold z Lipé či Jaroslav Osovský z Doubravice. Podle Pamětí Jednoty bratrské zde proběhla historická novinka: první jáhenská ordinace na Moravě, při níž bylo vysvěceno jedenáct osob. Význam synodu dokládá i fakt, že kvůli jeho konání bylo odloženo zasedání zemského soudu.

Kněžská i jáhenská ordinace byla spojena s náročnou liturgií, které se zúčastnili biskupové i správci sborů. Lze předpokládat, že tehdy už stál v Ivančicích dokončený bratrský kostel – nový a slavnostně vyzdobený. Synod z roku 1544 se tak stal nejen duchovní, ale i společenskou událostí, která potvrdila význam ivančického sboru v rámci celé Jednoty bratrské.

Povstání roku 1547 a jeho důsledky

První polovina 16. století byla pro Jednotu bratrskou obdobím rozvoje a otevřenosti vůči evropské reformaci. Bratrští vůdci navazovali kontakty s reformačními centry ve Wittenbergu či Štrasburku a mladí adepti kněžství odcházeli na studia do zahraničí. Tento slibný rozmach však náhle přerušily události roku 1547. České stavy odmítly podpořit krále Ferdinanda I. (1503–1564) v boji proti šmalkaldskému spolku a část šlechty se postavila na odpor. Mezi radikály byli i šlechtičtí podporovatelé Jednoty, což mělo pro samotnou Jednotu osudové následky.

Po porážce protestantských knížat u Mühlbergu se český odboj zhroutil a následné represe dopadly tvrdě i na Jednotu: šlechta ztratila možnost chránit sbory, mnohé zanikly a nastala vlna exilu do Polska, kde vznikla nová větev Jednoty. Nejtíživěji se situace dotkla Jana Augusty, neformálního vůdce Jednoty, který byl zatčen, mučen a šestnáct let vězněn na Křivoklátě. Zanikl také jeho litomyšlský sbor a významná tiskárna Olivetských. Král Ferdinand obnovil přísný svatojakubský mandát, zakazující bratřím se shromažďovat a vydávat knihy.

Pro ivančický sbor však tato krize znamenala paradoxně příležitost. Moravská šlechta se totiž k povstání nepřipojila, a proto zde zůstaly poměry příznivější. Ivančice se staly jedním z hlavních center Jednoty na Moravě, vznikla zde moravská církevní provincie a do jejího čela byl později zvolen Jan Blahoslav. Rok 1547 se tak stal zlomem: zatímco v Čechách Jednota bojovala o přežití, na Moravě – a zejména v Ivančicích – začala její nová kapitola.

Jan Blahoslav v Ivančicích

Jan Blahoslav dorazil do Ivančic v červnu 1558. Přicházel do sboru, který měl modlitebnu, několik domů se zahradou a patrně i školu. Volba Ivančic jako biskupského sídla nebyla náhodná – Morava nabízela Jednotě příznivější podmínky než Čechy, kde po roce 1547 panovaly tvrdé represe.

Blahoslav byl tehdy pětatřicetiletý muž s bohatými studijními zkušenostmi. Narodil se v Přerově roku 1523, studoval v Goldbergu (dnes Złotoryja ve Slezsku), Wittenbergu i Basileji, kde se setkal s předními reformátory. V roce 1552 byl vysvěcen na kněze a brzy se stal klíčovou osobností Jednoty. Ještě před příchodem do Ivančic sepsal spis O původu Jednoty, pracoval na sbírce pramenů Akta Jednoty bratrské a napsal hudební pojednání Musica.

Třináctileté působení v Ivančicích (1558–1571) představuje vrchol jeho činnosti. Založil vyšší školu pro vzdělávání kazatelů, kde se učila latina, řečtina, rétorika i svobodná umění. Roku 1562 vznikla bratrská tiskárna, která vydala 19 titulů – mimo jiné Ivančický kancionál (1564), Nový zákon (1564, 1568) či hudební příručku Muzika (1569). Tyto tisky zásadně ovlivnily bratrskou kulturu.

Blahoslavovým největším cílem byl překlad Bible z původních jazyků. Napsal Mluvnici českou a přeložil Nový zákon, který byl v Ivančicích vydán dvakrát. Po jeho smrti pokračovali spolupracovníci v překladu Starého zákona, čímž vznikla slavná „Bible kralická“ – první český překlad z původních jazyků. Ivančice se tak staly kolébkou významného teologického, překladatelského a vydavatelského počinu.

Jan Blahoslav zemřel 24. listopadu 1571 na visitační cestě v Moravském Krumlově a byl pochován zřejmě v Ivančicích (hrob se nepodařilo lokalizovat). Výsledky jeho práce – škola, tiskárna, archiv a práce na překladu Bible – učinily z Ivančic nejvýznamnější centrum bratrské kultury své doby. Bratří jej nazvali „zvláštním klínotem Jednoty“. Tento titul byl ovšem připisován i jiným zasloužilým biskupům a správcům sborů.

Ivančický sbor za Ondřeje Štefana

Po smrti Jana Blahoslava v roce 1571 převzal vedení ivančického sboru Ondřej Štefan (1528–1577), prostějovský rodák a absolvent Wittenbergu. Už dříve působil u Jana Augusty, od roku 1564 byl členem Úzké rady a kolem roku 1570 převzal péči o Akta Jednoty bratrské. V říjnu 1571 byl spolu s Janem Lorencem z polské větve jmenován písařem Jednoty, což odráželo jeho rostoucí význam.

Jako biskup moravské provincie pokračoval v rozvoji školy a duchovního života. Udržoval kontakty s reformační Evropou – s wittenberskými luterány i s ženevským teologem Theodorem Bezou. Roku 1575 se díky šlechtické nadaci podařilo povolat významného učence Esroma Rüdingera z Wittenbergu jako rektora vyšší školy pro šlechtickou mládež. Škola se stala centrem vzdělanosti, kde se vyučovala latina, řečtina, rétorika, filosofie, právo i svobodná umění. Přes císařský zákaz z roku 1580 se díky podpoře Jana z Lipé udržela až do konce 16. století.

Štefan se podílel na přípravě prvního svazku překladu Starého zákona, vydaného roku 1579 jako první část pozdější šestidílné „Bible kralické“ (viz dále), a sám publikoval sbírku kázání Výklad řečí božích (1575). Za jeho správy se rozšířilo i majetkové zázemí sboru – privilegium Jana z Lipé z roku 1576 potvrzuje svobody z roku 1539 a uvádí další majetky: domy, zahrady, louky i vinohrad. Krátce poté získal sbor dům se zahradou na dnešní Krumlovské ulici (č.p. 8), darovaný Fridrichem z Náchoda.

Od sedmdesátých let se vliv ivančického sboru šířil i do okolí. Bratrské bohoslužby se konaly v Radosticích, kazatelé docházeli do Pohořelic a vznikla tak širší bratrská diaspora. Ondřej Štefan zemřel roku 1577 a byl pohřben v Prostějově.

Ivančický sbor za Jana Eneáše

Po smrti Ondřeje Štefana se roku 1577 stal správcem ivančického sboru Jan Eneáš, třetí bratrský senior se sídlem v Ivančicích. Narodil se kolem roku 1538 v Mladé Boleslavi, studoval ve Wittenbergu, kde získal titul mistra svobodných umění. Po návratu na Moravu byl roku 1572 vysvěcen na kněze a brzy vstoupil do Úzké rady. Na synodu v Holešově byl zvolen ivančickým biskupem.

Jeho šestnáctileté působení znamenalo nejen rozvoj sboru, ale i zásadní počiny pro Jednotu. Na počátku jeho správy byla přestěhována ivančická tiskárna na kralickou tvrz, kde vzniklo nejvýznamnější dílo Jednoty – šestidílná Bible, později známa jako „Bible kralická“ (1579–1594). Eneáš se na překladu aktivně podílel a po smrti Izaiáše Cibulky se stal vůdčí osobností překladatelského týmu.

V Ivančicích pokračovala činnost vyšší školy pro šlechtickou mládež, vedené Esromem Rüdingerem. Škola byla centrem vzdělanosti, přesto čelila opakovaným císařským zákazům a tlaku olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského. Roku 1581 se situace vyhrotila – biskup usiloval o její uzavření i potlačení bratrské tiskárny, což se podařilo odvrátit díky zásahu zemského soudu.

Téhož roku Vilém z Lipé potvrdil privilegia sboru a rozšířil je o právo svobodného dovozu piva. V Ivančicích se odrážela pestrá konfesní situace – vedle Jednoty zde působili katolíci, luteráni, novokřtěnci i židovská obec. Eneáš udržoval úzké kontakty s moravskou šlechtou, zejména s Karlem starším ze Žerotína (1564–1636), a stal se morální autoritou nekatolické opozice. Přesto čelil protireformačnímu tlaku – roku 1584 byl vykázán z Jihlavy za konání bohoslužby.

Jan Eneáš zemřel 5. února 1594 ve věku 56 let, krátce poté, co byl při návratu z Kounic napaden vojáky. Rovněž jemu bylo připisováno označení „zvláštní klínot Jednoty“.

Bratrský sbor na přelomu 16. a 17. století

Smrt Jana Eneáše v roce 1594 uzavřela éru přímých pokračovatelů Jana Blahoslava. Na jeho místo měl nastoupit Pavel Jessen, správce sboru v Lipníku, ale brzy zemřel. Synod v Přerově proto zvolil Jakuba Narcise (1548–1611) do Ivančic a Jana Němčanského do Boleslavi. Současně rozhodl o oddělení funkcí biskupa-písaře a historika Jednoty – Narcis se stal historikem, Němčanský písařem.

Jakub Narcis působil v Ivančicích šest let, poté jej vystřídal Zachariáš Ariston (1600–1606), významný teolog a zastánce kalvínského proudu. Podílel se na vydání revidovaného Nového zákona (1601), zpěvníku Písničky duchovní (1602) a obnoveného Katechismu (1604). Dobu jeho správcovství poznamenaly tragické události: morová epidemie (1604–1606) a vpády vojsk Štěpána Bočkaje. Mor si vyžádal mnoho obětí i mezi studenty ivančické školy, a nakonec i Aristonův život.

Z této doby pochází jedinečný historický pramen – „Rejstra sboru evančického“, vedená od roku 1583 do 1609. Obsahují pravidla pro duchovní péči, praxi „správy svědomí“, pokyny pro Večeři Páně i katechetickou výuku. Dozvídáme se i praktické detaily: kolik měl sbor kalichů (pět o objemu 6 litrů); kolik vína se připravovalo pro 270 osob (16 nebo 6 litrů). Bratří odmítali mariánské svátky, slavili však den Mistra Jana Husa (6. července).

Druhá část „Rejster“ přináší seznamy členů. Soupis z roku 1604 uvádí 130 českých a 40 německých jmen – celkem asi 170 dospělých osob. S rodinami, kazateli a školní mládeží počet dosahoval 280–300, se studenty vyšší školy až 320. Připočteme-li filiální sbory v Radosticích a Pohořelicích, lze celkový počet odhadovat až na 350 osob. V seznamech se objevují i urození – Jan Vanecký z Jemničky, Tristram Hostákovský z Biskoupek či rytíř Jetřich Petřvaldský.

„Rejstra“ tak podávají jedinečný obraz života ivančického sboru na počátku 17. století – z hlediska jeho organizace, kázně, liturgie, vzdělávání i sociální péče.

Ivančický sbor za Jana Crucigera

Smrt Zachariáše Aristona v roce 1606 znamenala konec jedné epochy. Jeho nástupcem se stal Jan Cruciger – poslední významný senior ivančického sboru. Už od konce 90. let vedl zdejší školu a patřil k jejím nejvýznamnějším učitelům. Na Moravě se objevil roku 1592 jako jáhen v Třebíči, o čtyři roky později byl vysvěcen na kněze a brzy působil v Ivančicích. Roku 1598 jej synod pověřil vedením školy spolu s Janem Němčanským.

Cruciger byl znamenitý kazatel i organizátor. Ivančická škola za jeho vedení dosáhla vysoké prestiže – studovali zde synové šlechtických rodů, mezi nimi i Karel starší ze Žerotína. Vedle klasických jazyků, rétoriky a filosofie nabízela i praktickou přípravu: studenti pomáhali v tiskárně, vázali knihy a ti silnější štípali dříví. Cruciger sám sepsal sbírku kázání Flores theologici analytici (1606), připravenou do tisku v Basileji.

Jako biskup ivančické diecéze dohlížel na kralickou tiskárnu, kde se připravovalo nové jednosvazkové vydání Bible (1613). Koordinace probíhala prostřednictvím korespondence s Matoušem Konečným a Janem Laneckým. Navzdory sílícímu protireformačnímu tlaku přicházely do sboru dary – například provazník Šimon Pírko odkázal škole 600 zlatých na podporu mládeže. V roce 1608 Cruciger prodal dům získaný od Fridricha z Náchoda, ale další majetkové transakce svědčí o stabilní ekonomické základně.

Cruciger udržoval úzké kontakty s moravskou šlechtou – roku 1612 oddal Bohunku ze Žerotína s Hynkem z Vrbna a pokřtil jejich syna Karla. Téhož roku však zemřel. Jeho knihovna, čítající původně asi 70 svazků, byla převezena po zániku sboru do Skalice (dnes na Slovensku); její část je dnes uložena ve Slovenské národní knihovně. Mezi nejcennější patří basilejský tisk Troporum theologicorum liber (1540), kdysi vlastněný Janem Blahoslavem.

Poslední léta ivančického sboru – Jiří Erastus

Po smrti Jana Crucigera roku 1612 převzal vedení ivančického sboru Jiří Erastus, poslední z řady ivančických biskupů. Pocházel patrně z rodiny správce fulneckého sboru a byl zvolen na brandýském synodu krátce po Crucigerově skonu. Po příchodu do Ivančic zakoupil pro svou rodinu dům, který dříve patřil sboru. S jeho působením je spojeno dokončení několika významných tisků – především jednodílné vydání Bible (1613), poslední edice kralického překladu, a revidovaný bratrský zpěvník (1615).

Erastus udržoval úzké vztahy s Karlem starším ze Žerotína, který poskytoval bratrským duchovním ochranu i po roce 1620. Ta se ukázala klíčová po bělohorské porážce, kdy císařská vojska vyplenila Ivančice. V prosinci 1620 se Erastus uchýlil na žerotínský zámek v Rosicích, jak dokládá jeho dopis Kateřině z Valdštejna. V lednu 1621 se vrátil do Ivančic a v listu zachytil tragičnost doby slovy:
„Křesťané, majíce sebe vespolek milovati… místo toho sebe nenávidí, v zlosti, v hněvu, v nepřátelství jedni proti druhým povstávají…“

O osudu ivančického sboru bylo rozhodnuto roku 1622, kdy páni z Lipé přišli o majetek a Ivančice přišly o vrchnostenskou ochranu. Nový držitel panství, Gundakar z Liechtenštejna (1580–1658), prosazoval katolickou rekatolizaci. Jiří Erastus byl opakovaně vybízen ke konverzi, ale 17. prosince 1622 oznámil, že to nemůže učinit pro své svědomí. Termín pro odchod stanovil na Velikonoce 1623. Při stěhování mu pomohl Karel st. ze Žerotína – poskytl povozy i lidi. Erastus pobýval na žerotínských statcích, poté odešel do Slezska, a nakonec do Lešna, kde zemřel roku 1643. V exilu se podílel na vedení církve a uvedl Jana Amose Komenského do funkce bratrského seniora.

S odchodem posledního biskupa opustili Ivančice i další bratří. Nová vrchnost si přivlastnila veškerý majetek sboru. V roce 1626 se ke katolické církvi přihlásilo 17 osob, v roce 1628 už 39. Proces postupoval pomalu, ale znamenal definitivní konec bratrského života ve městě.

Bratrská škola v Ivančicích

Výchova a vzdělávání se postupně zařadily mezi základní hodnoty Jednoty bratrské. Zpočátku se děti učily číst, psát a katechismus přímo v komunitě, ale s růstem sborů a jejich sociální rozmanitostí vznikla potřeba škol. Přímé doklady o nejstarší ivančické škole chybí, ale privilegium Jana z Lipé z roku 1539 naznačuje, že výuka probíhala už tehdy.

Roku 1558 založil Jan Blahoslav vyšší školu, která se stala centrem vzdělanosti. Její význam však vzbuzoval nejen obdiv, ale i závist. Dokladem je epizoda z 24. ledna 1569, kdy žáci ivančické městské školy vyvěsili na dveře bratrského sboru hanlivý latinský nápis. V neumělém verši obviňovali bratry z „kacířství“ a posmívali se jejich kazatelům, že pocházejí z řad řemeslníků – „švec, krejčí anebo tkadlec o svátku povstat si troufá a Božích přežvýkat slov“. Tento pamflet ukazuje napětí mezi městskou školou a bratrským učilištěm i sociální rozměr sporu: bratrská škola byla otevřená všem, bez ohledu na původ.

Blahoslav na nápis nereagoval. Podle záznamu bratři považovali text za „troupské věci, od bezbožných bloudů splácené“ – tedy hloupý a nehodný odpovědi. Tento postoj odpovídal zásadám Jednoty: vyhýbat se zbytečným sporům a reagovat spíše příkladem než polemikou. Blahoslav zřejmě sdílel názor, že veřejná hádka by jen posílila napětí.

V polovině 70. let vznikl unikátní projekt – šlechtická fundace pro humanistické vzdělání. Moravská šlechta chtěla učiliště pro svůj dorost, aby nemusela posílat syny na nákladná studia do ciziny. Na jaře 1575 proto pozvala do Ivančic wittenberského profesora Esroma Rüdingera (1523–1590), který dorazil 30. května s rodinou. Jeho příchod znamenal zásadní proměnu školy – z běžného učiliště se stalo akademické gymnázium evropského významu. Vyučovala se latina, řečtina, rétorika, filosofie, právo i svobodná umění. Studovali zde i synové aristokratických rodů, například Karel starší ze Žerotína či Oldřich z Kounic.

Rüdingerova činnost byla podporována šlechtickou nadací, která slíbila roční příspěvek 800 zlatých. Ve skutečnosti však závazky plnili páni liknavě, takže Jednota musela školu financovat sama. Přesto Rüdinger zůstal až do roku 1588 a jeho působení přineslo škole největší rozkvět. Jak později připomněl Komenský: „Když se pánům dávati stesklo, Ezrom puštěn zase.“

Po Rüdingerově odchodu školu vedli Jan Eneáš, Mikuláš Albert z Kaménka, Jan Cruciger a další učenci, ale už nikdy nedosáhla věhlasu ze sedmdesátých let.

Bratrská tiskárna v Ivančicích – „Na ostrově zahrad“

Jedním z nejvýznamnějších počinů Jana Blahoslava bylo založení bratrské tiskárny v Ivančicích roku 1562. Vedl ji Václav Solín a její tisky dosahovaly evropské úrovně. Kvůli hrozbě zásahu nepřátel musela být existence tiskárny přísně utajena – označovala se krycím názvem in insula hortensi („na ostrově zahrad“) a dokonce ani páni z Lipé o ní neměli tušení.

Mezi lety 1562–1578 zde vzniklo 19 titulů mimořádné typografické i umělecké kvality, například:

Ivančický kancionál (1564)
Nový zákon v překladu Jana Blahoslava (1564 a 1568)
Počet víry a učení křesťanského (1564)
hudební příručka Muzika (1569)
Příruční kancionál (1572)

Tiskárna byla centrem bratrské literární kultury, ale její činnost ohrožoval rostoucí tlak katolické církve. Po vydání Rudolfova mandátu proti „náboženským novotám“ (1577) a zákazu tisku mimo oficiální tiskárny byla roku 1578 přestěhována na tvrz v Kralicích pod ochranu Jana staršího ze Žerotína. Zde vzniklo nejvýznamnější dílo Jednoty – „Bible kralická“ (viz dále).

Tiskárna fungovala v Kralicích až do roku 1620, kdy byla po bitvě na Bílé hoře zničena císařskými vojáky. Poslední sazba byla rozmetána a litery vyhozeny z oken kralické tvrze. Tyto typografické zbytky zůstaly pohřbeny více než tři století – až roku 1956 je odkryli archeologové pod vedením Vlasty Fialové, což se stalo světovou senzací. Dnes je možné v Kralicích nad Oslavou vidět zbytky tvrze nedaleko Památníku Bible kralické.

Po roce 1620 byla tiskárna krátce přesunuta z Kralic na zámek v Náměšti nad Oslavou, poté do polského Lešna, kde sloužila ještě J. A. Komenskému. Její činnost definitivně ukončil požár města roku 1656.

Bratrská tiskárna v Ivančicích a Kralicích se stala symbolem odvahy, vzdělanosti a kulturní vyspělosti Jednoty bratrské. Její dědictví žije dodnes v podobě „Bible kralické“ – jednoho z nejvýznamnějších děl české literatury.

Bible kralická – klenot české kultury

„Bible kralická“ je jedním z nejvzácnějších literárních skvostů českých kulturních dějin. Vznikla z touhy dát českému národu úplný překlad Písma svatého z původních jazyků – hebrejštiny, řečtiny a latiny – do vytříbené češtiny. Tento úkol si vytkl Jan Blahoslav, který napsal Mluvnici českou jako příručku pro překlad Božího slova. Sám přeložil Nový zákon, vydaný v Ivančicích v letech 1564 a 1568. Blahoslav zemřel roku 1571, ale jeho práce se stala základem pro velkolepý projekt, který dokončili jeho nástupci.

Mezi lety 1579–1594 vydala bratrská tiskárna v Kralicích šestidílnou edici Bible, známou jako Šestidílka. Roku 1596 následovalo první jednodílné vydání, určené širšímu okruhu čtenářů, a roku 1613 vyšla revidovaná verze. Překlad byl opatřen bohatými jazykovými, historickými a teologickými komentáři, které sloužily kazatelům jako výkladová pomůcka. Na práci se podílela skupina bratrských učenců – Ondřej Štefan, Jan Eneáš, Izaiáš Cibulka, Mikuláš Albert z Kaménka, Jiří Strejc a další. Tisk zajistili mistři typografie Zachariáš Solín, Samuel Silvestr a Václav Elam.

„Bible kralická“ není jen vrcholným dílem české reformace. Je to poklad českého jazyka, který položil základy jeho spisovné podoby na staletí dopředu. Vyniká nejen jazykovou krásou, ale i typografickou dokonalostí – její vlysy nesou erby Žerotínů a emblémy bratrských duchovních. Jan Amos Komenský ji nazval „klenotem“ a ve svém Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské (1650) napsal:

„Odkazuji tobě za dědictví knihu Boží, Bibli svatou, kterouž synové moji z původních jazyků do češtiny s pilností velikou uvedli… Přijmiž to tedy za svůj vlastní klenot, vlasti milá, a užívej toho k slávě Boží a svému v dobrém vzdělání.“

Po Bílé hoře byla bratrská tiskárna zničena, avšak její odkaz nezanikl. V exilu vznikla „Hallská bible“ (1722), která navázala na kralický překlad a sloužila českým nekatolíkům po celém světě. Kromě duchovního významu představovala také zdroj vzdělanosti a naděje pro pronásledované příslušníky Jednoty bratrské. „Bible kralická“ se postupně proměnila v symbol víry, vzdělanosti a české kulturní identity – v dílo, které dodnes patří k nejcennějším památkám našeho písemnictví.

Památky Jednoty bratrské v Ivančicích

Bratrský sbor stál na Oslavanském předměstí, na jih od městských hradeb. Víme to z mapy Ivančic z počátku 18. století, kde jsou zakresleny hlavní budovy: hradby, brány, radnice i kostely. Na mapě je vidět i bratrská modlitebna, umístěná za hradbami. To znamená, že stála u dnešní ulice Ve Sboru ještě na začátku 18. století. Potvrzuje to i zápis kněze Václava M. Voláka kolem roku 1782, který zaznamenal nápisy na vnějších zdech modlitebny.

Někdy se říká, že sbor ležel „mezi náhonem mlýnu Na Rovni a Mřenkovým potokem“ (ten kdysi tekl dnešní ulicí Ve Sboru). Tento popis použil historik Mořic Trapp. Nejde o přesné určení místa, spíš o obrazné vyjádření polohy „mezi dvěma vodami“. Tato skutečnost odkazuje na krycí název Insula hortensi („ostrov zahrad“), který používala ivančická bratrská tiskárna.

V 80. letech 20. století se archeolog Lubomír Šebela a historik Jiří Vaněk snažili polohu areálu upřesnit podle nových nálezů a písemných pramenů, avšak přesnou podobu ani hranici areálu dodnes neznáme – byl rozlehlý, nesouvislý a v čase se měnil.

Dům č. p. 10 – součást areálu bratrského sboru

Na západním okraji někdejšího areálu bratrského sboru stojí dům č. p. 10 v ulici Ve Sboru. Právě tento objekt byl prvním, který bratři zakoupili, a stal se centrem jejich života v Ivančicích. Dnes jej vidíme v podobě z roku 1910, kdy prošel výraznou přestavbou, přesto si v jádru uchovává renesanční prvky (stavební detaily ze 16. století).

Jedná se o mohutnou přízemní budovu obdélného půdorysu, krytou sedlovou střechou s pálenými hliněnými taškami. Severní průčelí je členěno šesti okenními osami s novodobými trojdílnými okny, vpravo se nachází obdélný vstup. Současná podoba je výsledkem pozdějších rekonstrukcí, avšak objekt zůstává nedílnou součástí historického areálu, který vznikal od poloviny 16. století a rozvíjel se až do počátku 17. století.

Dům č. 10 je tak nejen připomínkou velkého souboru staveb ze 16. století, ale i svědkem proměn, jimiž prošel celý areál bratrského sboru v průběhu staletí.

Bratrský kostel v Ivančicích

Bratrský kostel, jehož základy dnes najdeme v ulici Ve Sboru, byl součástí rozsáhlého stavebního souboru Jednoty bratrské. Stavba vznikla mezi lety 1539–1544. Nejprve byla vybudována samostatná hranolová věž, ke které později přistavěli jednolodní modlitebnu s presbytářem (kněžištěm, částí u oltáře) a bratrský dům (dnešní č. p. 10). Kostel sloužil bohoslužbám až do roku 1623, kdy byl po pobělohorských konfiskacích zrušen. Kněžiště bylo zbořeno už ve 20. letech 17. století, loď kostela (hlavní prostor pro věřící) zničil požár roku 1757. Věž se dochovala do moderní doby a v letech 1955–1957 prošla památkovou úpravou.

Archeologický výzkum z roku 1980 odkryl základy presbytáře na nepravidelném půdorysu šesti stran protáhlého desetiúhelníka. V jeho závěru byla nalezena studna vyzděná kamennými kvádry se zlomky keramiky, renesančních kachlů, skleněnými střepy a kovovými předměty z přelomu 16. a 17. století. Z modlitebny se dochovala jižní zeď lodi se soklem (spodní pás zdi) zakončeným římsou z tvarovaných cihel, stejné prvky lemují spodní část věže, která byla původně volně stojící mimo osu kostela. Tyto detaily potvrzují, že věž vznikla dříve než loď kostela.

Kostel byl vybudován v pozdně gotickém stylu s renesančními prvky. Presbytář měl opěrné pilíře a byl pravděpodobně zaklenut, zatímco loď měla plochý strop. Vnější zdivo obíhal spodní pás zdi z kamene, stěny byly omítnuty a interiér opatřen barevným nátěrem. Celá stavba byla vyzdobena nápisy v pěti jazycích – češtině, latině, řečtině, hebrejštině a němčině – s biblickými i filosofickými citáty. Poslední fragment nápisu byl odkryt při obnově věže.

Díky archeologickým výzkumům a citlivé rekonstrukci základů přímo na místě nálezu dnes můžeme vidět obvodové zdi lodi, presbytář a věž, která zůstává dominantou areálu. V opěrné zdi před kostelem je vsazeno sedm emblémů (znamení) ivančických biskupů, vytvořených sochařem Františkem Hořavou podle návrhu Ivana Vávry. Archeologické nálezy jsou uloženy v Muzeu v Ivančicích.

Věž

Dominantou bývalého areálu bratrského sboru je hranolová vícepodlažní věž, původně samostatně stojící. Jednotná úprava spodního pásu zdi a zdobné pásy z tvarovaných cihel na všech stranách dokládá, že nebyla spojena s další stavbou. Vstup vedl ze západní strany, dnes je věž propojena s obytným domem – není však jisté, zda k tomu došlo už za existence sboru, nebo až později.

Věž je členěna soklem z neopracovaného kamene, zakončeným cihlovou římsou (vystupující pás podél zdi), horní část zdobí kordonová římsa (výrazná vodorovná lišta dělící podlaží). Stavbu kryje stanová střecha (šikmé plochy se sbíhají do jednoho bodu) s prejzovou krytinou (půlkulaté tašky). Vnitřní prostory jsou klenuté, patra propojuje úzké točité schodiště. Věž bývala vyšší – historik Mořic Trapp předpokládal pozdější snížení o půl patra. Na střeše byl kdysi umístěn beránek s praporkem, symbol Jednoty. Na zdi ze strany ulice Ve Sboru byl k vidění latinský nápis z Žalmu 122: „Veselím se z toho, že mi říkáno bývá: Pojďme do domu Hospodinova…“ Dnes jej připomíná jen fragment omítky. Věž prošla památkovou obnovou v letech 1955–1957 a zůstává cennou součástí renesančního souboru budov.

Bratrská škola (?) v Ivančicích

Ve dvoře domu č. p. 10 se dochovala stavba někdejší bratrské školy – přízemní objekt obdélného půdorysu, krytý valbovou střechou s bobrovkovou krytinou. Interiér je sklenut valenými klenbami s výsečemi a vytaženými hřebínky, což svědčí o kvalitní renesanční architektuře. K západní straně původně náležel příčný trakt (boční křídlo), dnes nedochovaný.

Škola je dnes ve velmi špatném technickém stavu a ohrožena zřícením, přesto zůstává jedinečným dokladem bratrské vzdělávací tradice v Ivančicích.

Budova č. p. 15 v ulici Ve Sboru – „bratrské gymnázium“?

Dům č. p. 15 v ulici Ve Sboru, dnes známý spíše díky pizzerii, byl dlouho považován za sídlo slavného bratrského gymnázia – tato tradice se však ukázala jako mylná. Renesanční budova má jedno patro a dvě řady místností za sebou. Byla skutečně krátce v držení Jednoty (1601–1605), ale neexistují důkazy, že zde gymnázium fungovalo.

Bratři získali dům od Kateřiny Hrubčické z Čechtína, která jej darovala správci sboru Jakubu Narejsovi. Již roku 1605 jej však dobrovolně vrátili. Účel využití zůstává nejasný. Architektonicky jde o hodnotnou renesanční stavbu s obdélnými okny v kamenném orámování, síní a průjezdem zaklenutým zakřivenými stropy. Dům prošel úpravami v roce 1919, kdy byla změněna fasáda.

Ačkoli se tradice o gymnáziu nepotvrdila, dům č. p. 15 zůstává významnou památkou, připomínající složité dějiny ivančického sboru.

Dům na Krumlovské ulici č. p. 8 – ubytovna studentů a byt rektora

Na jihozápadním předměstí Ivančic stojí renesanční dům č. p. 8, který byl kdysi součástí života bratrského sboru. Bratři jej získali roku 1577 od Fridricha z Náchoda a využívali jako obydlí rektora a ubytovnu studentů slavného gymnázia. V majetku Jednoty zůstal do roku 1615, poté jej odkoupil biskup Jiří Erastus. Po jeho odchodu z Ivančic roku 1623 připadl dům krumlovské vrchnosti a stal se zájezdním hostincem.

Architektonicky jde o jednopatrový dům na půdorysu písmene L, krytý polovalbovou střechou (šikmé střešní roviny na koncích, ale ne po celé výšce štítu). Vstup zdobí kamenný portál s motivem vejcovce (dekor, střídání oválků a hrotů) a latinským nápisem: Exilium tellus, mors janua, patria Coelum / Omnia praetereunt praeter amare DEUM („Země je vyhnanstvím, smrt branou, vlastí je nebe / Vše pomíjí kromě lásky k Bohu“), doplněným letopočtem 1615. Dům je cenným příkladem renesanční architektury a připomínkou vzdělávací ambice Jednoty.

Kostel Nejsvětější Trojice v Ivančicích

Kostel Nejsvětější Trojice na ulici Jana Fibicha patří k nejvýznamnějším památkám Ivančic. Původně šlo o hřbitovní kapli, kterou nechal roku 1560 postavit Pertold z Lipé. Mezi lety 1581–1622 zde střídavě probíhaly bohoslužby německých luteránů a členů Jednoty bratrské. Po roce 1622 byla kaple uzavřena nekatolickým církvím a roku 1655 upravena pro katolickou bohoslužbu.

Stavba je jednolodní, s půlkruhovým závěrem apsidy (zaoblené zakončení prostoru u oltáře), opěráky a vysokými okny s půlkruhovými záklenky. K západnímu průčelí přiléhá hranolová věž s jehlancovou střechou, doplněná válcovým schodištěm. Interiér je zaklenut valenou klenbou s výsečemi. Dominantou je oltář s „architektonickým rámem“ a sloupky z roku 1655, doplněný v 18. století. Oltářní obraz Nejsvětější Trojice byl kolem roku 1880 přemalován Alfonsem Muchou. Ve věži se nachází zvon z 18. století.

Pomník Jana Blahoslava v Ivančicích

Na prostranství v ulici Ve Sboru stojí pomník věnovaný Janu Blahoslavovi (1523–1571), biskupovi Jednoty bratrské, překladateli Bible a zakladateli ivančického gymnázia. Pomník byl odhalen 21. června 1931 podle návrhu architekta Jana Velka. Je zhotoven z královédvorského pískovce, na vrcholu nese kalich – symbol víry Jednoty. Reliéfy znázorňují holubici, lipovou ratolest, srdce s hvězdou, otevřenou knihu a znak města. Nápis připomíná Blahoslavovu roli: „Otec a vozataj lidu Páně, v jednotě muž znamenitý, velice pobožný a pracovitý.“

Pomník je důstojnou připomínkou osobnosti, která vtiskla Ivančicím významné místo v dějinách reformace na Moravě.

Použité zdroje:

DAVID, Jiří, ed., Srdce mé skládá píseň: ivančický sbor Jednoty bratrské v 16. a 17. století. Katalog výstavy. Památník Alfonse Muchy v Ivančicích 6. 9.–26. 11. 2023. Brno: Muzeum Brněnska, 2023.

ČEJKA, Jiří, ed. Ivančice: dějiny města. 1. vyd. Ivančice: Město Ivančice, 2002.

MOLNÁR, Amedeo. Českobratrská výchova před Komenským. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1956.

HREJSA, Ferdinand. Sborové Jednoty bratrské. Praha: vlastním nákladem, 1935.

KRATOCHVÍL, Augustin. Ivančice, býv. král. město na Moravě. Popis dějepisný, místopisný a statistický. Ivančice: Musejní spolek v Ivančicích, 1906.